eSeznam.cz

Situaci popsala sociální sestra ze zbraslavského domova Charlotty Masarykové: „Jen co k nám dítě přijde, začnu mu vyřizovat pas. Může to totiž trvat i třičtvrtě roku. Někteří rodiče nám dali souhlas k vystavení pasu bez velkých problémů, velmi těžké ale bývá je sehnat. Stává se také, že rodiče nechtějí, aby dítě jelo do ciziny. Vzhledem k tomu, že se jedná o sociálně slabé rodiny, sami většinou necestují.“

Tento ústav je domovem zhruba 30 dětí převážně ve věku od jednoho do tří let, zřídka pak předškolního věku, kvůli vazbám mezi sourozenci. České zákonodárství a sociální péče nese občas své neblahé ovoce třeba tím způsobem, že v ústavu jsou momentálně 4 sourozenci mladé matky, která sama vyrůstala v ústavech. Dále pak chlapec s fyzickými i mentálními problémy.

Problémy na získání pasu pro děti v dětských domovech a ústavech trápí jejich vedení i jinde v republice. Zástupkyně ředitele Dětského domova v Uherském Hradišti Šárka Rajskupová k problému řekla: „Legislativně je to ošetřeno tak, že je to pro děti nevýhodné. Není snadné jejich rodiče kontaktovat.“ Z hlediska zákona o cestovních dokladech je sice na děti pamatováno i v případě, že se nepodaří vypátrat jejich rodiče, a v tom případě dostane právo pro vystavení dokladu opatrovník, jímž bývá některý ze zaměstnanců ústavu nebo ředitel. Ovšem to problém zcela neřeší, neboť v takovém případě musí ředitel zařízení doložit, co všechno udělal pro to, aby rodiče sehnal, například kolikrát v místě bydliště byl, nebo zda oslovil sousedy. Takový je i názor ministerstva vnitra. Podle mého názoru jde o nějakou divnou výměnu rolí, neboť podle mne by mělo mít ministerstvo vnitra lepší informace o tom, kde se zdržují rodiče odloženého dítěte i více možností jej nalézt. Pro zaměstnance dětského domova jsou cesty třeba i na druhý konec státu časově zatěžující. Problému nahrává i to, že dítě je umístěno do ústavní péče tam, kde bylo rodiči odebráno a kde se také soudně projednává jejich odebrání. Pas se ale vydává tam, kde jsou děti zapsané v matrice. Tam se také řeší biometrické údaje do pasu.

Podle další ředitelky tentokráte Dětského domova v Aši je snaha sehnat pas pro například dvacet dětí přímo nadlidský úkol. Ovšem vládní zmocněnkyně, bývalá zaměstnankyně Nadace Naše dítě, Monika Šimůnková tvrdí, že legislativa je vyvážená jak z hlediska práv dětí, tak z hlediska rodičů, kteří často zůstávají jejich zákonnými zástupci. Nicméně připouští problémy s výkladem zákona: „Domnívám se, že ustanovení týkající se souhlasu zákonného zástupce může v určitých případech poškozovat zájem dětí umístěných v ústavní péči, jež by měly možnost vycestovat do ciziny, proto by výklad zákona měl být širší.“ Zastává názor, že směrodatným by mělo být nedoručení výzvy k souhlasu nebo nereagování rodiče, zákonného zástupce v přiměřené lhůtě.

Sociální sestra ze Zbraslavi Věra Kodrová k situaci dodala: „Situaci by nám ulehčilo především to, kdyby se pas dítěte nemusel vystavovat v místě jeho trvalého bydliště, ale v místě trvalé adresy dětského domova.“ Podle mého laického názoru by měl být rodič, nebo jiný zákonný zástupce dítěte zodpovědný za to, že neoznámil například změnu adresy pobytu a v případě opakování podobného prohřešku vůči státu a hlavně dítěti, které odložil, by měl pozbýt svých rodičovských práv, čímž by se navíc právně uvolnilo i dítě. Problémy s placením nově zavedeného poplatku, který by měli platit rodiče malých dětí do tří let v ústavech, budou muset tyto ústavy vymáhat zřejmě po rodičích soudní cestou. Ústavy, kterých se to týká, jsou pod správou ministerstva zdravotnictví a budou moci v podstatě podat jen trestní oznámení pro neplnění vyživovací povinnosti, jiné páky nemají. Podle mne to navíc ještě zvýší nemožnost dohledat rodiče v případě žádosti o svolení s vystavením pasu.

Zřejmě až v praxi se ukáže, zda tato nová povinnost nepovede k rychlejšímu zřeknutí se rodičovských práv rodičů, kteří své dítě odložili do ústavu. Zřejmě však někde v zákonech máme nějakou chybu i díky které máme nejvíce dětí v dětských domovech snad v rámci celé EU. Přes chodbu bydlela u postižené sestry, která neplatila nájem, její sestra na dlouhodobé 1,5 roku trvající „návštěvě“ se třemi dětmi. Snad kdysi atraktivní blondýna měla celkem 7 dětí, které jí stát po jednom či skupinách odebíral. V podstatě neznala co je to práce, a prostředky na alkohol, na kterém byla závislá, si opatřovala kromě jiného prostitucí. Podobným ženám, matkám a také otcům zřejmě nevadí, pokud je jim dítě odebráno a přijdou o rodičovská práva. Společnost v České republice by se měla zamyslet nad tím, jakým způsobem znemožnit nebo alespoň krajně znepříjemnit lidem takové nezodpovědné chování, jímž navíc velmi znesnadní i život svým odloženým dětem. Paragrafy z dob ČSSR o povinnosti pracovat, nekalém způsobu obživy a podobně, dnes nelze použít. Nástroji, které se však historicky osvědčily, bývaly obecní šatlavy a vězení pro dlužníky. Možná totiž až příliš dbáme a protěžujeme demokratická práva matek a otců oproti právům dětí a státu.

Tomáš Pilař, 28.7.2011, Liberec