eSeznam.cz

Podle zastánců nutné větší integrace EU udělali lídři eurozóny ta správná opatření. Podařilo se jim i částečně uklidnit trhy, těm ovšem burzou vyjadřované nadšení vydrželo zhruba dva dny.

Tím co má dlouhodobě pomoci Řecku je ochranný val European Financial Stability Facility (EFSF), ve kterém suma 440 miliard eur bude s novými pravomocemi údajně efektivněji zasahovat, lépe než jak to bylo možné nyní. Bankrotem ohrožené státy Řecko, Irsko a Portugalsko budou splácet své dluhy a čerpat další půjčky výhodněji než dosud. Úroky by měli klesnout na zhruba 3,5% a splatnost dluhů bude rozložena na desítky let. Do dvou let má klesnout dluh Řecka na zhruba 148% HDP. Pokles o 12% HDP již nyní kritizují ekonomové jako zcela nedostatečný. Řecko jako pomoc obdrží právě z EFSF 109 miliard eur a bude mu umožněno dočerpání již loni schválených 110 miliard.

Země eurozóny s rizikovými dluhy by se tak mohly dostat z nejhoršího za to, že odevzdají část své suverenity eurozóně. Kroky, které vidí EMU, EU, ECB a MMF jako ozdravné pro ekonomiky jednotlivých států, budou muset tyto státy plnit, a tak se vlastně vzdát ekonomické vlády nad svou suverénní zemí. Vzniká tak politická integrace Evropy pod ekonomickým tlakem a eurozónu to přibližuje k zavedení fiskální unie. To by nebylo možné v rámci celé EU, neboť například Británie si přeje zůstat mimo finanční a další politickou integraci Evropy. Podle mého názoru je dobře, že Česko zatím zůstává částečně ušetřeno tlaku na větší integraci Evropy.

Na summitu se stala také další neslýchaná věc, když se začalo veřejně prohlašovat, že bohatá západní země půjde do bankrotu, což se nestalo od války. Slovenská premiérka Iveta Radičová použila slova „selektivní bankrot“ a vyjádřila tak skutečnost, že se počítá se ztrátami i pro soukromé investory. Nicméně v New Yourk Times to ne zcela akceptovali a ekonomičtí analytici se cítili šokováni. Ovšem soukromí věřitelé Řecka byli pouze vyzváni, aby odepsali část svých zisků či očekávaných investic do výše 37 miliard eur. Mají také na výběr několik možností. Soukromí věřitelé však zřejmě ne všichni budou souhlasit s „očesáním“ svých dobře „zrajících“ investic. Uklidnění německých voličů, které se povedlo Angele Merkelové, tak zřejmě nebude mít zrovna dlouhého trvání. Ratingové agentury si počkají a situaci označí za bankrot Řecka, protože tak jako tak technicky Řecko už rok v bankrotu je, neboť si půjčit na finančních trzích nedokáže. Je možné, že si někteří bankéři ze zámoří počkají na to, až oněch 37 miliard poplatí banky v Evropě a teprve pak uplatní své dluhopisy, případně pojistky CDS.

Nikdo nedokáže odhadnout jak budou reagovat trhy, a původní nadšení nad záchranou poměrně rychle vyprchává. Soukromí investoři nemusejí žádnou nabídku na 20% ztráty výnosů investovaných financí vůbec přijmout a to ani pod verbálním nátlakem Sarkoziho o zavedení bankovní daně. Ne každému se může jevit jedna ze tří navržených možností finančně výhodná či únosná. Ani bond swap, což je výměna dluhopisů za stejné s delší splatností, ani bond rollover, což je závazek k nákupu dalšího dluhu Řecka, ani bond buyback, což je odprodej dluhu vládám eurozóny zřejmě nebudou po chuti neznámé části investorů například z USA a Číny. Některé velké banky v eurozóně však zřejmě přislíbily spolupráci a navržený podíl ztrát jim vychází lépe než daň či bankovní domino. Pro investory, jež nepocházejí ze zemí eurozóny to však může být stejný druh humoru tak jako jím byl zákaz spekulací na růst CDS k Řeckému dluhu.

Prohlášení lídrů eurozóny o výjimečnosti záchrany Řecka, jež se nebude z hlediska účasti soukromých věřitelů na ztrátách opakovat, je také přesně z takového úsměvného balíčku. Plán EFSF sice vypadá bytelně a velkoryse, ovšem to jen do chvíle, než se budou muset naslibované peníze „položit na stůl“, neboť každá ze zemí platících eurem bude muset svůj podíl nejprve schválit. Návrhy na zdvojnásobení balíčku záchrany neprošlo rovnou a ani pouhá úvaha o 1000 miliard eur na opravdový ochranný val dnes nemůže nikde reálně politicky projít. To by mohly členské státy rovnou razantně zvýšit daně, vyrovnat rozpočty a začít splácet své dluhy.

Investoři čekají na příležitost, aby zjistili jak moc jsou sliby nepodložené politickou vůlí států dát skutečně peníze a případně velmi rychle začnou opět spekulovat s úroky a pojistkami tentokráte k dluhům Španělska a Itálie. Byl tedy sice získán nějaký čas na rozhodnutí o například zavedení jednotného dluhopisu eurozóny, ale zůstává otázkou, zda se například Němcům, Holanďanům či Francouzům bude chtít něco takového finančně sanovat ve prospěch Řeků, Portugalců, Irů, Španělů a Britů. Problém nekončící dluhové krize eurozóny je problémem jak politickým, tak ekonomickým, a je otázkou, zda lze řešit jedno bez druhého a také kam až sahá politická vůle vlád. Také s jakými plány jenž jednoznačně útočí na budoucí stav peněženek občanů ještě vlády zemí obstojí ve volbách. Nechtěl bych být v pozici například Angely Merkelové a vysvětlovat oprávněně rozhořčeným voličům, že politická idea jednotné evropské měny stojí za vítr v jejich peněženkách. Nohy křesla kancléřky či budoucího kancléře Německa tak podle mne stojí každá na minimálně deseti milionech hlasů a ohrožení peněženek voličů a výnosech tamního Ústavního soudu.

Tomáš Pilař, 26.7.2011, Liberec