eSeznam.cz

Podle mého názoru vše začalo už tím, že si vlády v USA vymyslely ideu sociálnějšího spravedlivějšího světa vlastnického bydlení pro všechny. Tuto ideu začaly podporovat, a dohledové orgány hodnotily banky podle toho, kolik takových v podstatě sociálních hypoték poskytly. Banky a jiné organizace se chopily příležitosti a mimo normálních běžných hypotéčních smluv, u kterých se poctivě zkoumalo riziko nesplácení, vznikla kategorie subprime hypoték. Po nějaké době, kdy byly hypotéční agenti a pracovníci bank odměňováni podle objemu uzavřených smluv a nikoliv podle jejich kvality a bezpečnosti, situace dospěla až k poskytování hypoték klientům typu „NINJA. No Income, No Job, no Assets – česky bez příjmu, bez práce, bez majetku. Podíl „subprime“ hypoték i podobného ražení stoupal od roku 2004, až už to prostě nešlo dál. V tu chvíli se však začalo tvrdit, že některé banky jsou příliš velké na to, aby mohly zbankrotovat, obzvlášť, když se ukázalo, že velká část tohoto finančně nesmyslného letadla je navíc pojištěna u AIG. V tu chvíli šlo opravdu o hodně, neboť v sázce byly i důchodové fondy mnoha milionů Američanů a důchodců v Evropě, kde některé banky také ve snaze jak vydělat klientům na důchod spekulovaly na vzestup trhu hypoték nebo jejich pojištění.

H.Paulson ministr financí USA dokonce klečel před kongresem, aby společně s B.Bernankem zajitil ohromný záchranný balíček pro finanční sektor, který sice zachránil jádro Amerického bankovního systému před úplným zhroucením, ale zároveň socializoval ztráty zejména investičních bank na daňové poplatníky v USA. Mnozí ekonomové však tvrdí, že pokud by tento záchranný plán nebyl přijat, postupně by se zhroutila celá světová ekonomika závislá na dolaru jako hlavní rezervní měně. Celá tato krize se bleskově přelila do Evropy a na další světové trhy. Některé deriváty na finančním trhu jsou opravdu velmi nepřehledné a zrovna tak FED, jenž je podle mne hlavním viníkem nynějších stále levných peněz, což nutně ovlivňuje i rozhodování vlády Česka.

Pokud někoho organizace FED, Federální rezervní systém USA, jenž má takovou moc, že zpětně hýbe s vaší kupní silou a škrty, jež jsou činěny vládou vašeho státu přes oceán zajímá, doporučuji diplomovou práci Davida Dvořáka na {http://is.muni.cz/th/172806/esf_m/Diplomova_prace.pdf}http://is.muni.cz/th/172806/esf_m/Diplomova_prace.pdf

České republiky se bankovní krize v podstatě vůbec nedotkla, nepočítáme-li přísnější měřítka půjček pro developery, podniky i klienty z řad fyzických osob. Ovšem jinak tomu bylo s následnou recesí.

Pokud slábne poptávka, otevřené vývozní ekonomiky jako je ta naše se to zákonitě dotkne. Výběr daní zeslábne natolik, že v ekonomice, která byla rozpočtově rozmařilá i v době růstu, se musí začít škrtat.

Odboráři mají sice pravdu v tom, že dělníci, důchodci, zdravotně postižení a další sice nezpůsobili recesi, a tak by na ni neměli doplácet, zapomínají však na to, že bezbřehý morální hazard nebyl způsoben v České republice, ale v USA, a není jiná možnost jak se mu vyhnout. Pravda, lze také zvýšit daně, za což by finanční trhy náš stát potrestaly zdražením dluhu tohoto státu. Jak šel čas, ukázalo se, že i v EU, a zejména v politickém ekonomickém záměru bez vymahatelných pravidel zvaném eurozóna, Evropská měnová unie – EMU, jsou na tom některé státy opravdu rozpočtově bledě. A opět místo toho, aby se stalo nevyhnutelné ECB, začala nakupovat dluhopisy těchto zemí za nominální hodnotu.

Prostě další morální hazard, privatizace výnosů investičních bank a socializace rizika. V celém dluhovém problému eurozóny se však zapomíná na to, že největším a nejsilnějším hráčem je trh a po něm FED, tedy nikdo v Evropě. V USA se navíc podařilo bankám prolobovat poměrně neúčinný zákon, jenž nezabraňuje vlastně ničemu podstatnému. V Evropě se déle než rok diskutuje o velikosti ztrát soukromých investic do státních dluhopisů bankrotujících zemí, které však měly nastat okamžitě a zcela automaticky. Místo toho se v mnoha zemích udržují velmi nízké úrokové sazby a v USA zvažuje Ben Bernanke šéf FEDu kvantitativní uvolňování číslo 3. Nikdo však nemá kontrolu, kam takto vytvořené levné peníze tečou, i když se dá poměrně s přehledem usuzovat, že se za ně netvoří nová pracovní místa, ale nafukují dluhopisové a jiné bubliny na finančním trhu. Poměrně dlouhou dobu už je totiž nikoliv průmysl, služby či zemědělství nejefektivnějším odvětvím na planetě, ale je jím investiční bankovnictví. Oddělit běžné bankovnictví od toho investičního se nepovedlo a státy tak leckdy ručí za virtuální peníze ve stále morálně hazardnější ruletě spekulací na cokoliv.

Finanční svět, státy ani občané západních ekonomik se z proběhlé krize a recese poučili jen velmi málo, někde vůbec, a na všem vydělaly jen velké banky a investoři. Ovšem situace vlády a státního rozpočtu Česka nemá vzhledem k finančním trhům žádné dobré či přijatelnější řešení. Česká ekonomika není silou, která by mohla nějakými rozhodnutími vlády zastavit případnou druhou recesi. Je samozřejmě otřesný objem prostředků, který se v tomto státě různě rozkrade či je korupčním způsobem vyveden kamsi do neznáma, ale na finanční trhy působí zejména důvěryhodnost úsporných opatření České vlády. Vize, že je možné opět na dluh nastartovat Českou ekonomiku tak, aby hospodářským růstem vymazala každoroční deficity rozpočtu je podle mne nebezpečnou iluzí. Velmi nepříjemné škrty a zvyšování HDP jsou podle mne doslova diktovány trhy a zejména tím co se děje v USA a reakcí trhů na dluhovou krizi států eurozóny. Dokud budou státy eurozóny a USA ručit v podstatě i výnosy za investování do pojištění státních dluhopisů, dokud budou socializovat ztráty, nemáme jinou možnost než stále škrtat. Přiznejme si všichni, že Česká republika prostě není schopna ozdravit své rozpočty z roku na rok tak aby si přestala půjčovat na každoroční deficity i na splátky předchozích dluhů. Pokud by toho schopna byla, stali bychom se na finančních trzích méně závislými, téměř do pozice Švýcarska. Problém je i v tom, že rostou ceny komodit a inflace vzniklá „tiskem“ peněz dorazí do našich peněženek v podobě zvýšených cen za potraviny, energie. A obávám se, že většina občanů USA si lže vzájemně i sama sobě už tak dlouho, že není schopna se pravdě ani přiblížit. O to však může být inflace větší a bolestnější a zrovna tak konečné splasknutí bubliny státních dluhopisů. Občany, jež jsou závislí na svém státu to bude bolet daleko více než ostatní.

Tomáš Pilař, 29.7.2011, Liberec